Doktor a změna identity

Doktor a změna identity je volné pokračování povídky Bar Napalmě, pivní ráj.
Před avizovanou výměnou našich identit s Mírou alias „doktorem“ jsem se snažil napsat vtipný e-mail na ono „převtělení“. Zahrnul jsem do toho i přání k vánocům, což nebylo tak zajímavé, ale přání bujaré pijatyky na Silvestra to zase vrátila do správných kolejí. Očekával jsem podobnou reakci, ale ani jeden Mirek nenapsal. A to ani v úterý, ani ve středu. Pojal mě smutek z toho, že to asi tak veselé nebylo.

Doktor a změna identity, konec světa

Nastal pátek 21 prosince 2012 a s ním údajný konec světa. Sedím si ve svém doupěti a v tom ke mě vtrhne slečna recepční, že mě vede návštěvu. Divím se svojí skleróze, tiše polykám: „kdo to k čertu jen je?“.

Do kanceláře naběhne hbitě Míra a doktor. Míra navíc s kamerou. Doktor mě odstrčí a zároveň trhá moje zkostnatělé pracky od myši. Sedni si naproti, káže. Kameraman Míra to jistí slovy: „na co čekáš?“.  „Odevzdej klíče a hesla“, pokračuje neúprosně.

V zápětí mě vsune vánoční dárek vizitkovník. „Koukni se dovnitř“, přikazuje kamera. Vyndavám paklík vizitek. Ihned si všímám, je tam moje jméno s funkcí Head of Consultancy, s novým telefonem, adresou a logem doktorovi mateřské společnosti. Pomalu mi dochází, že by začal onen proces migrace identit. Já se tak stávám doktorem a doktor přebírá moje místo. Doktor však ani minutu na nic nečeká, evidentně je v tranzu. Vytáčí přítelkyni Jitku a telefon mě strká k uchu… „Mluv“, rozkazuje….

„Ahoj Jitka“

Trochu koktám: „ahoj Radek.“

„No ahoj miláčku…!!!“

Uff, trochu přituhuje… Odpovídám: „ano miláčku, …“

Míra pořad točí…

Jitka pokračuje: „miláčku, kdy přijedeš?“

„Až příjde čas“, pomáhám si svým oblíbeným určením času.

„Připravila bych něco dobrého, chtěl by si řízek?“

Začíná se mě to pravda líbit. Doma po příchodu slyším: „kde jsi tak dlouho?“.  Proto ihned utíkám nakrmím děti, pak pod nimi půl hodiny zametám svinec v podobě poloviny rozházeného jídla, vody a čaje. Když se děti uklidní, většinou si za řevu hrají na honěnou. To pak nastává ona chvilka, kdy si vezmu suchej starej chléb, neb nový chleba musí počkat na to, až sníme ten starý. Takže s mojí ženou pořád jíme chléb starý. Proti této nespravedlnosti zpravidla bojuji tak, že koupím bochník chleba a půlku rovnou a nebojím se to napsat „sežeru“ z igelitového sáčku ve vlaku.
Pokud je vlak přeplněn, tak chléb maskuji v notebook tašce, do níž strkám celou hlavu. A koušu. Pak se nadechuji a hlavu vyndavám z tašky. Nikdy mě nic lepšího nenapadlo, je to skvělá metoda.
Takže až ve vlaku potkáte neandrtálce trhajícího chléb nebohýma rukama, nebo strkajícího pravidelně hlavu do tašky, tak jsem to já.

Takže vidina řízku, čerstvě připraveného po mém příchodu pěknou Jitkou, mě opravdu naplňuje štěstím. Takto se stává z neandrtálce člověk.

Jitce tiše odpovídám: „ja, řízek je dobrý.“

Jitka však pokračuje: „miláčku, dáme si víno, nebo snad něco jiného?“

Pravda, je to vlastně naše premiéra, navrhuji champagne…

„Mám ho koupit?“, táže se Jitka. Ne já ho vezmu cestou, on to tak doktor nedělá? Snažím se mu aspoň trochu zavařit…. Ale kdepak, doktor se v klidu usmívá…

Večerní a ranní dohra na facebooku, změna identity

Ráno se budím a koukám se, mám mraky zmeškaných zpráv. Jitka píše, řízek je už tvrdý, kde se touláš, asi v práci…

Chlapci moc vám děkuji. Musím říci, to jsem fakt nečekal. Nevadí ani to, že e-mail adresa na vizitce mé nové identity není funkční. Ano, napadlo mě to otestovat, kam až jste shopni zajít. Ale prostě musím zde napsat, byl to můj nejkrásnější předvánoční den. I bez toho řízku. A i s tím suchým chlebem:)