• Dvojblog
• On 10. 6. 2013
• http://www.dvojblog.cz

Jak jsem doběhl půlmaraton (aneb IT lemra běží)

Jak jsem doběhl půlmaraton? Nevím, byl jsem jaksi mimo sebe. Zřejmě předstartovní strach způsobil bolest hlavy a jsem chtě nechtě pozřel jednu dávku Ibalginu. Pivo jsem vysadil den před závodem, stejně jako oblíbené masné produkty. A jak se IT lemře běželo?

Cesta z města Praha směrem České Budějovice

Je sobota devět hodin ráno a nic nenaznačuje, že se hodina utrpení přiblížila. Pominu balení a starost o malé caparty. Tam už útrpné právo přešlo do stereotypu, stejně jako jejich pravidelné močení co deset minut. Naštěstí ne v automobilu. Stíháte zastavit. Obíháte vůz. Děti „vycvakáváte“ ze sedaček, mačkáte jim pytlíčky a čekáte, až vám pokropěj nohy, ruce a občas také nic. Pak je musíte nahnat do auta. Následuje jejich upevňování. Celkově pak deset minut jedete a deset stojíte. O akceleraci vozu, plně naloženého vším možným od deseti nočníků, různých velikostí plen a všelijakých pomocníků pro caparty nemluvě.

K tomu samozřejmě kolona. Pokud dám šedesát kilometrů do dvou hodin, pogratuluji si. Stejně tak jsem rozradostněn  a potěšen faktem, že nám neupadly kola, výfuk, dveře a samozřejmě a nejvíce tím, že nám nevypadla žena. Vláda oranžových mozků ve středočeském kraji nám jaksi dráthovsky zrušila silnice. Pokud prosím nějakou naleznete, napište mi.

U rodičů zanecháváme děti. Pokud důchodcům neutečou do polí, tak je i den poté radostně naložíme na palubu.

Registrace, mentální rozpad duše

Jsme na místě. Všude plno lidí, hlasitá muzika. S obtížemi nalézám registrační místo, zřejmě už mě Ibalgin patřičně otupil. Kamarádi a žena mají chuť na zmrzlinu. Odolávám. Nedaleko je hospůdka u místní říčky, zjišťuji, mají naraženo krásně vychladlé kvasnicové pivečko. Všichni u něj tak nějak spokojeně sedí.

Zá své krásné číslo 958 se stydím. Všichni okolo, kdo už mají číslo přišpendlené na hrudi, mají jaksi jinou stavbu těla. Takovou řekl bych rovnější. Matematicky jsou to dvě rovnoběžné roviny. Matematickou složitostí svého těla zde nebudu prudit náhodné čtenáře.

Hodina H, sedm hodin večer za doprovodu ozbrojených složek mohu běhat až do deseti

Jsou nás tu dva tisíce. Přesněji, je jich tu 1999. Přicházejí první výčitky. V únoru ve sněhu a ve tmě (musím umýt děti a počkat až usnou)  jsem  uběhl 220Km. Březen a duben jsem však totálně vyčerpán, prostě přichází nemoci, blbé počasí a asi i lenost. Zde mám čistou a krásnou nulu.

Žena se o mně snad poprvé strachuje:) Tipuje při nejlepším čas dvě hodiny dvacet. Kamarádi raději ani netipují. Nasazuji sluchátka, v telefonu si zároveň měřím čas a vzdálenost. Muziku mám dobrou. To mě uklidňuje. Nejklidnější skladby na mém setlistu jsou Ramstein.

Vybíháme. Tempo je rychlé. Zakousnu se. Rytmicky jsem sladěn se svým setlistem. Každý pět minut mě telefon podává hlášení o uběhlých kilometrech, času, tempu. Znamení osudu nebo náhoda? Telefon podává hlášení: „You just ran a 6.66 km“. Black metalisté zajásají a já pak dalších pět minut mám v hlavě nosnou myšlenku.

Dobíhám první kolo. Čas okolo 55 minut. Zatím jsem v pohodě. Sice mě čeká ještě jednou to samé, ale těším se na finish. Dobíhám ke čtrnáctému kilometru. Omylem jsem se už viděl na patnáctém. Taková typická maličkost, která vás rozhodí. Najednou se mně běží hodně špatně. Chodidla díky asfaltu a kočičím hlavám už zřejmě nemám. Ze sluchátek se line: „Die, die, die“.

Jsem v cíli v čase 01:51:56. Popravdě, jsem to nečekal. Jsem odveden do hospody, kde naráz vypiju Hoegaarden. Najednou je zase dobře.

Návrat zpět

Od rodičů jedeme celých 60 kilometrů v koloně.  Vzadu ječí děti, vepředu stojíme, jedeme, stojíme. Každých deset minut uhýbám ke krajnici.