Lyžování ve Špindlu a Míra jde k výslechu

Tak to nastalo, slavný to den odjezdu. Odjezdu na lyžovačku s dvojicí charakterních mladých mužů, mladých a charakterních tak, že i má žena nic nenamítá. Dostávám pouze obecné pokyny typu, abych se teple oblékal a pamatoval na to, že nejsem již nejmladší. Charisma Míry a Míry – doktora je tak silné, že napadne ani náznak toho, že bych se neměl zbytečně opíjet, nezřízeně „nežrat“ a vůbec jít spát pokud možno kolem osmé večer.

Těším se tak, že ráno domovní zvonek zvoní a zvoní a já marně přemýšlím, který dobrák může takto usilovně využívat moderní technologie jako je bezdrátový zvonek. Použil jsem ostřejší výraz, ale nemohu kazit dobré jméno tohoto seriózního blogu. Byl to Mirek a neuklidnilo ho ani těch deset cigár, které v průběhu své zvonící mše před naším domečkem vykonal.

Vyrážíme jedním autem, směr Špindlerův Mlýn. Doktor se chlubí svojí placatkou a v autě se rozlévá libá vůně ostřejšího alkoholu.

Vojenská zotavovna Špindlerův Mlýn, je ono místo, kde spočineme. Zatím se zapisujeme: do evidence jsme vzati pod jedním příjmením. Synchronizujeme čas, 0:00. Mise začíná.

• Čas +0:10 (h:mm) doktore jde do běžek, my lenivější (Míra a já) bereme sjezdovky, čeká nás menší kopeček k lanovce
• Čas +1:10 jsme u lanovky, Míra má ukrutnou žízeň (během našeho ubytování doběhl k baru na pár kousků).
• Čas +6:00 nic zvláštního se nestalo, lyžujeme, lyžujeme, lyžujeme. Zavírají lanovku, kýžený to signál k přesunu do nálevny U medvěda

Běh dějin je však rychlejší a překotnější, než chronologický popis. Mirek stále dohání manko z automobilu a tak zkušeně mezi pivečka vkládá Jägermeister. Teda nesměle oznamuje výčepnímu: „Prosím, já bych si možná dal Jägermeister“. „Možná, nebo určitě“,  kontruje obsluha. Dle mně, to byl stěžejní dialog večera. Mirka to „tvrdě“ ukotvilo v názoru a vynechal tak své slavné a oblíbené pití „zelenou s mlíčkem do kávy“. Naštěstí nemaje příležitosti, nedokáži o tomto počinu více napsat.

Mirek si zřejmě tímto „chlapským“ gestem získal srdce výčepního. „Pánové se nepřipojí?“, táže se vrchní. Mirek: „Pánové se připojí zřejmě později“ a posílá nebožáka pro další sklenku. Držím se manželčiných rad a mezitím konzumuji pouze svůj čtvrtý chod.

Do hospody doráží zvláštní mužik. Bude asi živá produkce. Kromě produkce doráží zahraničí osazenstvo, zřejmě důchodkyně z Ruska. Doktor nezvykle ožívá. Vybírá si svojí oběť, pro tu dojdu…

Mužik začíná hrát. S přemáháním použiji jedno sprosté slovíčko. Doktor: „co to je za sračky!!!“.  Má však plán. Jako jediný tleskáme. Musíme si mužika získat a pak mu vnutit náš styl. To by bylo, aby se nám chlapec nerozehrál. Objednáváme pití i pro muziku. Opět tleskáme, jsme velký fans. Muzikant nás už registruje, děkuje jedinému stolu, který s každým dalším songem freneticky reaguje.

Mirek objednává „Muchomůrky bílé“. Máme je mít. Zvítězili jsme. Zazní i Dívka s perlami ve vlasech v originále od skupiny OMEGA a to včetně maďarštiny. Chlapec si nás získal a my jeho. Svět je tak krásný.

Doktor plný euforie, plný romantismu s vlhkým očkem vyzývá k tanci zahraniční důchodkyni. Galantní hoši ještě nevymřeli. Vrací se jen s úsměvem a poznámkou, byla to Běloruska.

Muzikant drtí Katapult, Kabát. Pak si vybírá slabší okamžik. Míra pokřikuje „už bylo lépe“. Muzikant se zřejmě zastydí a vrací produkci zpět, na tu správnou kolej. Na tomto příkladu je krásně vidět, že se nesmí žádná maličkost ani trošinku podcenit.

Je jedna po půlnoci, odcházíme, ostudy bylo dost a vše zde bohužel nejde napsat. Ráno v osm se sejdem na snídani.

Zde na tomto místě měním osobu vyprávějícího, dále jsem s dovolením Mirek

Za deset osm, nebudu na ty pitomce čekat. Stejně si musím zahulit. Ukazuji servírce svojí kartu ke konzumaci snídaně. Trpký úsměv s otázkou: “ Vy jste pan xxx?“  Prosím pojďte se mnou k panu řediteli. „Bože, zase nějaký malér“.

Ředitel: „posaďte se, pane xxx“. Sedám si. „Vy jste byli včera U medvěda?“, pokračuje ředitel. „No, ano“. „Znáte ty dva?“, ředitel mi již svítí 60W žárovkou těsně pod víčka. Začíná výslech. Lituji svých vtípků na toaletě, u baru, u stolu. Na cigárko již nemám chuť. Pokoj, ředitelnu ovládl chmurný pocit stísněnosti. Kouří jen ředitel, uhlíky cigarety vytepávají nomen-onem do všech spár mého těla, mé duše. Snažím se jen rozpoznat, zdali zde na tomto místě platí vojenský či civilní soud.

„Volali mě chlapci od medvěda, vzbudili mě ve čtvrt na tři !!! …“, že jste nezaplatili útratu přes 2500,- Kč. Dostávám se na koně. Snažím se klidně hovořit: „Mám účtenku“. „To nic nedokazuje“, již mírněji argumentuje ředitel. Pokládám eso na stůl, domeček z karet se bortí: „Mám i daňový doklad!“. Popravčí četa mizí.

A jaké je poučení? Asi si nechat psát potvrzení o tom, že konzumace byla plně uhrazena:)