Padají kočky a psi aneb radostný návrat

Za devatero horami v době, kdy zemani ještě měli rozum se očekávalo přímo boží nadělení. Angličani jen suše řeknou, padají kočky a psi. Neznalým a našincům přeložím: “Chčije a chčije”. V tomto případě bude pršet.

Již cestou domů, radostně se těšící na tu malou drobotinu, která vás po náročném dni dokáže jen uklidnit, vyhlížím ten slastný okamžik, kdy šofér Edík (díky chlastu přišel o papíry, a po roce už zase jezdí – svět je najednou opět radostný) zastaví před hospodou na návsi.

Za to zase můžou …

Tuším, že byť běžecky zdatný, cestu domů suchou nohou nedám. Nepadají totiž jen ty kočky. Ani normálně “nechčije”. Naivně si snažím vypomoci deštníčkem. Ten se však nedbající rady “nevytahuj při prudkém dešti a větru) značně deformuje.

Na co deštník, do moře si ho taky neberete a já si připadám, jako bych v tom moři stál. Doma řeknu ženě, že už nikam nemusíme, tento rok už moře bylo. Určitě bude nadšená, jako skoro ve všem, co vymyslím:)

Konečně jsem doma. Klíč mezitím stačil zreznout a tak odemykám se spoustou sladkých slovíček. A už ty malá holoubátka slyším.

Mates s otevřenou pusou a se svým typickým vykuleným výrazem, který je však ještě vykulenější než obvykle, jen říká: ”Tatínku, tatínku uhodil do tebe blesk?”.

Vykašlu zbytek vody. Táďa se přidá: “Ta-tínek jiný, ta-tínek je jiný”.