Rukověť otce aneb jak rychle přebalit a převléknout batole

Tato mini povídka by mohla nést název: Rukověť otce aneb jak rychle přebalit a převléknout batole ve věku jednoho až dvou let. Jak je to činnost nevinná a prostinká, může občas přinést zajímavé momenty a překvapení.

Čas: 00:00 – přebalování

O přebalování však raději psát nebudu. Křehčí nátury tatínků by jistě utekly z boje předem, tak jak máme v naturelu a ty odvážnější dobře znají, co to znamená.

Přiznám se, můj handicap věčně ucpaný nos je zde vlastně první a nejdůležitější výhodou. Takže po té, co je Tadeášek přebalen nastává fáze jeho obléknutí.

Čas: 5:58 – lovení divé zvěře

Snad radost z čisté plínky, nebo můj odhodlaný výraz chlapečka ještě více nabudí. Do té doby klidně ležící miminko najednou skáče a utíká, že mám problém ho malém v horském pokojíku ve Vítkovicích (Krkonoše) dohonit. Pravda, nejsem zrovna ve formě na jakou jsem byl jako běžec pyšný, ale želvy mně ještě neutíkají.

Čas: 7:02 – je lapen

Po chvíli ho lapám a pokládám na postel.

Zapínám takové to srandovní triko, co se zapíná pod zadkem. Chlapeček si mě upřeně prohlíží a já docházím k přesvědčení, že nebude tak zle.

Čas: 7:46 – levá, pravá – seno, sláma

Je potřeba obléci ponožky. Je to celkem snadné, koneckonců, pánové by v tom mohli mít praxi. Zatímco levá ponožka je na noze, natahuji pravou. A je to…

Levá ponožka však na noze není a Tadeášek se pobaveně usmívá. Hledám levou ponožku. Sláva mám jí. Radost mám jako při svém posledním úlovku jihočeského kapříka. Radost však bude o to větší, až najdu i tu pravou. Tadeáš se už vysloveně řehtá. Jeho očíčka navíc šibalsky svítí, kdo by to do toho tvorečka řekl.

Musím si stanovit plán. Chvilku přemýšlím

Čas: 10:36 – policejní plácačka je prima

Na pomoc si beru dětskou policejní plácačku. Snad ho zabaví. Veškeré prádlo si pokládám za záda. Masíruji si ruce, upřeně se soustředím. Vydechuji. Start, jdu na to.

Rychle natahuji levou ponožku a chlapci dávám do ruky policejní plácačku. Evidentně ho zaujala. Poslepu sahám na ponožku pravou a hodlám jí nasazovat na chlapcovu nohu. Mírně se otáčím zády a najednou cítím prudkou bolest na zádech.

Buch, buch…. Buch. Tadeášek použil plácačku jako zbraň a usilovně mě masíruje záda. Jde o to, kdo z koho. Nesmím a nemíním povolit. Buch. Rytmus bouchání a dětský řehot se stupňuje, ale jsem jak v transu. Nevím, jestli je to těma ranami nebo mou pevnou vůlí. Pravá ponožka je nasazená. Beru plácačku dítěti a za klení jí házím daleko od sebe. Tipuji, že má záda mají stejně červená kola, jako jsou na tom pitomém terčíku.

Čas: 11:26 – kdo z koho

Synek nemá jak plácačku tak ani ty malé bílé ponožky, které si mezitím opět svlékl. Navíc si za hurónského smíchu peláší za vyhozenou plácačkou.

GO TO Čas: 7:02 (neboli, pokračujte na kapitole s odstavcem  Čas: 7:02).