Strasti fotografa

Možná to znáte, fotografové (amatéři) jsou zvláštní druh. A jaké jsou strasti fotografa? Alespoň mě to tak připadá, při snaze „ulovit“ pěkný snímek se vybičují i k tomu, co by normálně nepodnikly. Poslední zážitek pochází z foto víkendu v Českém Švýcarsku a je umocněn nádhernou podzimní krajinou. Kromě toho, jedeme ve třech a tak jistě nastane ona pověstná „diskuze o fotografii“ do dlouhých ranních hodin…

Pátek, počasí je skvělé, předpověď na víkend také.

Snažíme se o zachycení západu slunce. Cíl je poměrně blízko. Stačí z našeho penzionu vystoupat na Mariinu vyhlídku. Z obce Jetřichovice je to necelé dva kilometry, ale poměrně „husté“ stoupání, na závěr cca 200 schodů. Pověsím si na záda výbavu a stativ, bratru deset kilo. Vím co mě čeká, kolegové asi ne. Stále hýří optimismem před naším výstupem. V půli cesty, cítím záda a koleno. Funím, ale drápu se dál. Slunce už nebezpečně mizí. V dáli slyším klení kolegů.

Vyhlídka se ukazuje v plné kráse. Pořád je to kus cesty a k tomu schody do nebe. Jako náčelník výstupu však nesmím zklamat. Skládám stativ. Hodnotím situaci. Snažím se o pár záběrů. Jsem jako šílenec, který na kopec vytáhne úplně zbytečné haraburdí. Vystupuje druhý muž výpravy. V kapkách potu a bez slov staví svůj stativ. Je skoro tma. Doráží třetí muž výpravy, skoro mrtev ani nenadává. Po pěti minutách vyndavá … „PIVA“, pro každého jedno. Dolů jdeme za tmy.

Třetí muž výpravy kromě piv vyndal i čelovky. Tento večer je jeho. Oproti jasnému plánu ohledně večerní konzumace nejasně ustupujeme, jsme zničení a hromadně odcházíme spát. Vždyť ráno vstáváme, jdeme opět na vyhlídku, kde tentokrát už pořídíme ty naše skvělé snímky. Přeji si mlhu.

Strasti fotografa – I, Sobota, nástup 6:30 ráno. Tma, zima a mlha.

Stoupáme pomalu nahoru. Víme už, co nás čeká. Potkáváme spoustu bláznů se stativy. Dobré znamení. Máme čelovky, haraburdí na zádech a možná i nějaké ty plechovky. Plán je jasný, vylézt na skálu. Připravit stativ, najít dobrou kompozici, nastavit dobře fotoaparát a nakonec pořídit jeden krásný snímek údolí utápějící se v mlze. Krása, na vyhlídce je tak akorát plno, že se tam natěsno vejdeme. Mlha, máme to ale štěstí. Pomalu svítá, tu a tam vystupují vrcholky.

Neukvapuji se, ještě počkám. Mlha ale neustupuje, mlha je najednou všude. Hodina uplyne, vlhké spodní oblečení začíná studit. Třetí muž výpravy nabízí plechovku – energy drink. Nemám chuť. Pár šílenců to vzdalo a balí své nářadíčko. My vzdali snídani. Jdeme na další vyhlídku. Stojí tam o samotě čtyři stativy. Majitelé stativů, stojí v lese, prý tam není taková zima. Hustá mlha je všude, ve stativech a snad i v těch zavřených plechovkách. Už si raději nic nepřeji. Nevracíme se, jdeme dál, na další vyhlídku.

Už ani nevěříme, že se to zlepší. Snad v neděli. Z obtížemi stíháme oběd. Jsme zničení. Z posledních sil a s vědomím, že nemáme žádný záběr podnikáme poslední trasu na večerní focení. Strasti fotografa a Mlha, Mlha, Mlha a bílo a bez jediného slunečního paprsku. Večer tupě zíráme, bolí nás hnáty, záda, kolena. Jsme urvaní, nemáme chuť ani na to pivo.

Strasti fotografa – II, Neděle ráno, mám deprese, z okna vidím mlhu.

Odcházíme do auta. „Chlapci, to jste měli ale smůlu“ říká kuchařka. Minulý týden, tady nafotili neskutečné fotografii. Ty probarvené stromy, ty kopce vystupující z mlhy, to by jste opravdu museli vidět. Tomu by jste snad ani nevěřili, to se nedá popsat. Lituji, že nejsem ve školce, já bych snad i brečel…

Vžívám se do pocitu Gargamela. „Nemám rád hustou mlhu“.

Dobré světlo všem, ale turistika byla pěkná.