Újezdecká sova aneb náš rodinný běh

Újezdecká sova aneb náš rodinný běh v Klánovickém lese neskončil v roce 2013 ani jediným umístěním naší rodinky na stupních vítězů. Nejedná se však o žádnou tragédii, neboť na obdobných sportovních událostech jinak běhaví chlapci většinou stojí. Určitého posunu jsme zaznamenali u Matýska. Ve čtyřech letech sice vyžadoval účast mojí a poté i maminky na startu (samozřejmě s výhrůžkou že nepoběží). Jako fotograf a kameraman jsem mu takticky vysvětli své povinnosti. Stejně tak pochopil, že se na start už prostě maminka nevejde. Prostě konečně vyběhl sám.

Běžec Mates

Zaujal jsem s fotoaparátem místo, kde jsem očekával pořízení exkluzívních fotografií s běžci v první linii. To se mě opravdu vyplnilo. Prostě skoro patnáctiletá praxe s taháním fotografických krámů po všech místech slavila svůj úspěch. Zaostřuji, ale Mates nikde. Fajn, zřejmě bude o kousek dál. V hledáčku se snažím nalézt jeho neuvěřitelný a takový „vyplašený“ kukuč. Mates nikde. Kašlu na hledáček, rozhlížím se okolo. Matýsek si svojí první stovku vyklusává v zadní částí s borci, kteří nemají daleko od pláče. Je to neuvěřitelné díte.  Zvolám na něj: „Mates utíkej“!  Zrychlí nejméně na dvojnásobek, ale závod je slovy klasika Cimrmana „v pdachu“.

Malý Tádík

Tadík a jeho první padesátka jakožto jednoho z nejmladších účastníků nám naději nedává. Táďa si ji krásně prošel, běžet se mu nechtělo. Přesto kupodivu nebyl úplně poslední:)

Naše sportovkyně Iveta

Maminka Iveta se hrdě přihlásila na 3300m. Běží všechny věkové kategorii, od juniorů a juniorek až po dámy předdůchodového a důchodového věku. Přesouváme se v cíli a očekáváme po 11 minutách první běžce. Iveta jakožto sportovkyně, aspoň jak se neustále v naší rodině před naším mužským pokolením tituluje , bohužel první nebude. Bednu berou junioři, ale jako čtvrtá dobíhá jedna ze starších dam. Uznale smekám, vynikající čas 12 minut  a pár sekund. Paní je však evidentně nespokojená. Dobíhají další borci. Jsme už někde u 20 minuty. Že by se nám maminka v lese ztratila? Závod se už skoro uzavírá, čeká nás 5500m. Skoro jako drak se do cílové rovinky dobelhala Iveta. Vypadá to, že alespoň na měsíc se mým výkonům nikdo nebude smát.

Fotograf a příležitostný běžec

Na startu jsou vetšinou typičtí „vychrtlí“ běžci, skoro až typické rachitické hrudníčky. Myslím, že díky mě se výsledný průměr dostane do normální roviny. Je poledne, slunce pálí a humor mě opustil u komentování běhu manželky. Při prezentaci běžců zakřičím: „zde“. Poslední známky života. Start a rovnou kopeček. Psychicky jsem na tom nedobře. Za tři týdny mě čeká půl maraton a na čtvrtinové trati mě předběhli skoro všichni starší běžci. Po prvním okruhu nemyslím na nic. Přesto pár kupodivu „mladších“ předbíhám. Nakonec dobíhám pět a půl kilometru s časem 24 minut a pár sekund. Končím tak v druhé půlce startovního pole a ještě několik minut po mně dobíhají další borci. Hrozné na tom je, že v tomto tempu bych měl běžet půl maraton.

Co dělat, prezidentská viróza se mě ne a ne chytit. Navíc, dostávám e-mail. Číslo účastníka přiřazeno: 958… Ach jo:)