Utrpení mladého běžce

Dal jsem si metu jako bývalý běžec, půl-maraton a běh pod 1:50. Po dvou letech bez pořádného tréninku jsem nabral to, co jsem před tím umně udržoval. Je to utrpení.

To, že už neběhám republiku mě nevadí a spíše to baví společnost okolo. To, že mě předjel můj nejtěžší rival Míra mě nevadí, přeji mu to.

To, že na florbale jsem evidentně nejvíce zmordovaný mě nevadí, mám na to věk. Ale představa, skoro noční můra z toho, že se jako v minulosti vysvléknu před krásnou paní doktorkou, která si navíc pozve 20 mladých stážistek mě opravdu, ale opravdu děsí.

Vybavení jen opráším, běh jsem měl vždycky rád. Ze své praxe vím, že bez motivačního cíle je veškeré snažení k ničemu. Takže teď již opravdu, jsem přihlášen na půl-maraton v Českých Budějovicích. Trasa je to krásná, běží se na počátku června od 19:00.

Takže fakta jsou jasná. Připravil jsem si trénink na celé čtyři měsíce. Stanovil cíl. Doběhnutí je samozřejmost:) Chci pokořit alespoň 1:50. Začal jsem zapisovat svojí váhu, využil obstarožní měřič tlaku a vše s důsledností vpisuji do svého telefonku. V tomto rozpoložení se jen děsím čertovského lákání dua Míra & Míra na jedno, dvě, tři… pivka.

Mám za sebou devět dní, hranici 50 kilometrů (běhám večer s čelovkou). Sousedům se tímto omlouvám za neidentifikované pohybující se světýlko, pravidelně se zjevující minimálně ve čtyřech intervalech skoro obden. Pokud hádají UFO, jsou vedle. Pokud však poukazují na neznámého debila, psychopata, násilníka a co já vím ještě, ne nejsem to opravdu já:)

Mám za sebou několik kilometrů chůze (aplikuji delší dobu). Díky trase tak pravidelně míjím vykřičený dům se spodním prádlem v sousedství policejní stanice. To je opravdu kuriozita světového formátu. Jen ta fotografie se mě nedaří – přece jen je stále dost tma a pak se té gorile u vchodu nějak moc zamlouvám. Tímto se pak dá vysvětlit ona nevysvětlitelná zvýšená rychlost u jinak pravidelné chůze.

Mám za sebou dva měsíce výšlapů do schodů. Kolegové v práci už na mě nečekají s výtahem.

Běh ve večerních hodinách mě opravdu baví. Za poslechu muziky, v této fázi tréninku mám k mému výkonu ladící poměrně pomalou, přesto údernou píseň skupiny Accept s názvem Princess of the down.

Touto vsuvkou jsem tak chtěl naznačit, že pravidelné nošení těžkého vercajku, pravidelný pochod nerovným a leckdy bažinatým terénem okolo vesnice, s následným sprintem na vlak, více než šestihodinovým házením řepou a následně nočním pochodem směrem domů s občasnou odbočkou, jsem nemohl být tlustý.

 

S tímto vším jsem vlezl po všech těch aktivitách na váhu. Mám o dvě kila více. Přichází utrpení. Neumím si to ve svém mozečku vysvětlit, je to snad trest za to, že se nemodlím? Prosím, odčaruj mi pupek alespoň na ten půl-maraton:)